Jak jsme přišli k choďákovi.
Většinu svého života jsme bydleli v paneláku a nechovali žádného domácího mazlíčka. V paneláku nás to moc nebavilo, proto jsme si postavili dům s velkou zahradou. Na dotazy „kdy si pořídíte psa“, jsme sedm let odpovídali „nikdy“, ale jak se říká „nikdy neříkej nikdy“.
Švagrová koupila dům a po předchozích majitelích jim na zahradě zbyla psí bouda, no bouda, spíš stáj, která jim překážela. Neměla lepší nápad, než jí dovézt k nám, když máme zahradu o tolik větší, nám překážet nebude. Boudu jsme natřeli a opravili, pak nám přišlo hloupé, mít boudu bez psa. Zanedlouho jsme si dovezli malou chodskou slečnu Fleur Krosandra. Ačkoliv jsme si ji kupovali s tím, že to bude pejsek na zahradu, nechali jsme se přemluvit k tomu, že ji zkusíme uchovnit. I když jsme úplní začátečníci a zpočátku jsme vůbec netušili, zda to zvládneme, Fleur byla uznána jako chovná. Když jí byl rok, začali jsme se rozhlížet po kamarádce („na každé fotce jsou alespoň dva choďáci“) a tak nám přibyla do rodiny Ellie z Boršova. Zatím je to odrostlé štěně, které má úspěšně za sebou svod a první klubovou výstavu.
